Nemám ráda fotbal

... ten televizní. Vlastně ten naživo jsem neměla tu čest.
Ale televizní mi vadí do té míry, že bych svůj stav nazvala bolestivou křečí. Je to jako fóbie, kterou nedokážu ovládat. Dokonce zvedám ramena k uším, cítím bolest hlavy a odmítám se bavit na téma "zkus to, je to zajímavý, bude tě to nakonec bavit". Takové slova ve mně vzvolávají náladu rozběsněného býka, který chce udeřit, nakopnout, nabrat na rohy, jenže ztrácí dech, hlava mu třeští a tak se svíjí a padá k zemi. Není to pěkné.
A to bývala doba kdy jsem se , zejména jako nová přítelkyně svého muže " fotbalového diváka" opravdu snažila tento stav překonat ale bylo to silnější než já.
Fotbalotelevizní fanda, nadšenec jako je můj muž, jen stěží chápal, proč chodím po bytě se zaťatým chrupem a místo odpovědí cítím horký vzduch mezi zuby.

Pravda i já jsem měla o svém zdravém rozumu v tomto směru pochybnosti a dokonce jsem se jala provádět na sobě amatérskou analýzu v duchu slavného profesora Freuda abych zjistila, že ponejvíce, zásadově mi nevadí zelený lán nízko ustříhané traviny ani vtipálci v barevných trenkách a podkolenkách, dokonce ani ten kulatý černobílý nesmysl.
Mně vadí nejvíc zvuková kulisa.
To nekontrolované ječení pomalovaných šílenců s šálou v ruce, burácení davu doplněné nehorázným vytrubováním (a že hudbu mám ráda) vášnivý přednes komentátora na pokraji svého emotivního vystoupení, předpokládám, že po každém zápasu ho musí vyměnit, že už další by jeho sportovní srdce neuneslo.

No a najednou mně to napadlo. Musím mu objasnit, názorně předvést jaké to pro mne je, slyšet televizní fotbal. Jak mu objasnit co cítím.

A pak jsem dostala ten nápad.
Už jen při pomyšlení na můj plán jsem pocítila slastnou úlevu.
"To bude ono" mumlala jsem si usmívajíc tzv. popod fous (né žádný nemám, myslím) A počla přehrabovat svoji dámskou zásobu DVDček.
Mám to! mám ho!!!!
A vyrazila jsem směrem do pracovny kde si už tak napůl apatický manžel udolaný všema těma číslama a tabulkama potíral levou rukou čelo.
"Dáš si kafíčko ?" opáčila jsem záludně, nicméně mile
"Jéééé, to bych si dal" povyskočil směr obývací místnost.
"Nepustíme si nějaký film?"
"Jooo, klidně a máš něco zajímavého ?"
"Ano mám"
"A jak se to jmenuje ?"
"Hodiny"

Mno, jestli máte stejnou fóbijku jako já, jestli složitě své polovičce vysvětlujete nepřekonatelně nepříjemné pocity, které vás ničí při sledování fotbalu a on ještě pořád nechápe, že když už se dívá, tak laskavě potichuuuuuu, nebo přímo trváte na sluchátkách a on za tím pořád vidí jen jakési ženské vrtochy, a ne nebezpečný stav ve kterém se vskutku nacházíte, udělejte jednu věc: pusťte mu jmenovaný film.
Já vám garantuji, že pochopí. Pochopí, on ucítí!!!!
Až se v necelé polovině filmu slušné ale se zdviženým obočím na vás podívá s výrazem "co to je?, to nemyslíš vážně ?, je to příšerný!, okamžitě to vypni nebo zešílím!!!!!" v klidu pokývejte rukou a krátce vysvětlete že : to nejlepší teprv přijde, určitě to miláčku pochopíš !!!!!!!!!, vydrž ještě chviličku uvidíš jak zajímavé téma to je, a hlavně má to překvapivý konec!!!!!!!....
Při závěrečných titulcích pokývejte uctivě hlavou jak krásný a kvalitní film to byl (a, že je) Připravte se na záplavu hanlivých výrazů na adresu tvůrců, vyslechněte jeho slova zoufalství (a zoufalej bude, to mi věřte), tak teprv nyní, v tom jeho zhrouceném stavu hluboké deprese, nyní prohlašte: "rozumím ti, vím asi jak ti je, takhle podobně se cítím já, když je v televizi fotbal."

"Ahaaa" zafuní mezi zuby