Ještě pověsím kabát

... utkaný tíhou nejen uplynulých dní a nepopulárních rozhodnutí i neřešitelných životních rébusů co mi hodili pod nohy jiní, hlavně já si řádně přihodím. Pak se dá snadno ukázat, kdo že to směšně zakopává či vyrábí početné chyby. Cítím to napětí řekla bych až fandění v sport . Takový hřebík není.
Ach, být váženým umělcem, malířem. Plesnivou barvou rozmáchnout v zeď. Poznali by bodnutí zradou. To opovrženihodné plátno páchnoucí. S prstem na bradě, brýlemi spadlými v nos by došly rychle k prozření. Hlavičkou slepičí by souhlasně kyklali, a i ty nejniternější vonící intimitou, všemu by snáz rozuměli. Tak by byl dobře namalován, že bych slova nenaznačila. Zamrzelo by je snad potom tisíc smutných stehů a hloubka černých děr pro které záplata není. Uslyšeli by bolest kvílení. Takovým přízrakem, dílem by kabát byl, zmalován ze zmařené touhy a ztracených snů, které beztak spadly v temnotu zapomnění. A jejich smysl až nesmyslem se zdá.
A tak ho tady nechám, ať visí pomyslný hadr nerovných střihů a zmačkaných nadějí. Bude tu, co já s ním.
Já odjíždím.
Odjíždím na dovolenou.
Pryč od pracovních úspěchů a drogových přízraků. ( Hlavní nádraží je čisté ale doupě tady.)
Pryč od balancujících opilých žen za hranicí bezpečí pruhu.
Míním žít životem okurky v láku. Společně s Pepou. Budeme se v tom ozdravném máchání střídat aby Holynky nestrádaly nejistotou cizího pokoje. Jednou já a jednou ty a společné snídaně, obědy i večeře. Pikantnost klobás a jemně slanou chuť sýrů zapíjet domácím vínem. I Virginia Woolfová zná můj dovolenkový plán a dlouhé procházky a mírně se opíjet. I "spolčení hlupců" si přibalím. Míním ale i potkávat přátelské setkání, jak už to bývá. Život udělá to malé kouzlo. A my si pak vyměníme adresy a někdy si zavoláme nebo napíšeme mail. Nebo něco víc, co mi opraví úhel pohledu a já ucítím úlevu. I nad vyluštěným sudoku.
Radost mi dělá setkávat se i s příbuznými, co jste si nevybrali ale jsou tací, že souzníte s nimi. Znají vás léta. Na ty se těšívám ponejvíce.
Všichni prominou ale nechám doma tu starou unavenou ženskou, matku, ošetřovatelku i babičku. Drzá si vemu sebou čistě ženu. Už dnes jsem zahlédla jiskru v zrcadlení. Stačí jen pomyslet na vůni nové cesty, připravit foťák a nabít baterii. Přežít poslední noční směnu. Zbavit se obav.
A odložit svůj kabát.
Však já se zase vrátím, mějte se prosím zatím bájově :o)