...jsme potkávali čerty. Zvláštní byli i tím, že neměli sebou Mikuláše ani anděla ale byli pohlední, čerti jedni :o)
V létě bývá zahrada plná květin, dnes odpočívala pod sněhovou pěřinou.
K dnešku tolik, říká se, že příbuzné si nevybíráme.A ani u nás tomu není jinak. I když trošku zdravého rozumu dnes příbuzní projevili a díky tomu jsme viděli nejen vnučku Sofinku ale i vnuka Šímu.Toho téměř po roce.
Ale nějak jsme s Pepou ze všech těch přihlouplých urážení unaveni.
Každý má představu jakbychom měli pomáhat, mít pochopení, žít nebo snad spolu nežít. Není jednoduché vše ustát.
A z čeho mám radost ? no jen se podívejte čemu všemu jsem odolala.
Tohle jsou řepánky, kynuté těsto plněné řepou s mákem
... kokosové kostky
..domácí kremrole
Musím hodně chválit hostitelku, že tentokrát neuvařila kýbl poctivého bramborového salátu a nenasmažila krkovičkové řízky ale uvařila přírodní plátky s rýží a k večeři byla krůtí roláda. Bylo to milé překvapení a moc mi tím pomohla. Děkuji Jarko!!!!!
neoddolala bych:-))
OdpovědětVymazatAranelko,já mám takovou óbr radost,že jste viděli ty malé broučky:-)!
OdpovědětVymazatA gratuluju ke zvládnutí nekrmení se dobrotama:-).
Taky gratuluju a obdivuju tvojí pevnou vůli!Jsi jednička! K návštěvě snad jen tolik, že se to snad časem usadí. Jste dobří, že to nevzdáváte!
OdpovědětVymazatOdolala jsem, mám radost a věřím si nyní víc. Věřím si, že zvládnu Vánoce a víc zatím neplánuju. Uvidíme.
OdpovědětVymazatVnoučata jsme sice viděli a bylo to moc fajn ale zdá se, že se nic neusazuje. Je nám z toho smutno a nic nenaděláme.
Ach jo, proč si to lidi tak komplikujou...taky Aranelko,doufám, že se to usadí, škoda ochuzovat vnoučata o takové skvělé prarodiče...
OdpovědětVymazatMilá Janko, hlava nám to taky nebere. Natož srdíčko. Přemýšlíme, dumáme, nabízíme pomoc ale nedostává se nám slušného chování. Nevím zdali jsme skvělí prarodiče ale zájem o kontakt s vnoučaty máme, dárky kupujeme.....Toník dokonce u nás rok bydlel, vše je málo a jinak než je představa rodičů. Dnes ráno jsme se shodli s Pepou na tom, že jsou to už takové povahy, nic nezměníme a musíme se smířit a čekat, že vnoučata dospějí a cestu k nám si najdou sami. Jen jestli nám zbývá tolik času. Kdo z nás vlastně ví, kolik času má před sebou?
OdpovědětVymazat