sobota 4. prosince 2010

Cestou na venkov...


...jsme potkávali čerty. Zvláštní byli i tím, že neměli sebou Mikuláše ani anděla ale byli pohlední, čerti jedni :o) V létě bývá zahrada plná květin, dnes odpočívala pod sněhovou pěřinou.
K dnešku tolik, říká se, že příbuzné si nevybíráme.
A ani u nás tomu není jinak. I když trošku zdravého rozumu dnes příbuzní projevili a díky tomu jsme viděli nejen vnučku Sofinku ale i vnuka Šímu.Toho téměř po roce.
Ale nějak jsme s Pepou ze všech těch přihlouplých urážení unaveni.
Každý má představu jakbychom měli pomáhat, mít pochopení, žít nebo snad spolu nežít. Není jednoduché vše ustát.

A z čeho mám radost ? no jen se podívejte čemu všemu jsem odolala.
Tohle jsou řepánky, kynuté těsto plněné řepou s mákem

... kokosové kostky
..domácí kremrole

Musím hodně chválit hostitelku, že tentokrát neuvařila kýbl poctivého bramborového salátu a nenasmažila krkovičkové řízky ale uvařila přírodní plátky s rýží a k večeři byla krůtí roláda. Bylo to milé překvapení a moc mi tím pomohla. Děkuji Jarko!!!!!

6 komentářů:

  1. Aranelko,já mám takovou óbr radost,že jste viděli ty malé broučky:-)!
    A gratuluju ke zvládnutí nekrmení se dobrotama:-).

    OdpovědětVymazat
  2. Taky gratuluju a obdivuju tvojí pevnou vůli!Jsi jednička! K návštěvě snad jen tolik, že se to snad časem usadí. Jste dobří, že to nevzdáváte!

    OdpovědětVymazat
  3. Odolala jsem, mám radost a věřím si nyní víc. Věřím si, že zvládnu Vánoce a víc zatím neplánuju. Uvidíme.
    Vnoučata jsme sice viděli a bylo to moc fajn ale zdá se, že se nic neusazuje. Je nám z toho smutno a nic nenaděláme.

    OdpovědětVymazat
  4. Ach jo, proč si to lidi tak komplikujou...taky Aranelko,doufám, že se to usadí, škoda ochuzovat vnoučata o takové skvělé prarodiče...

    OdpovědětVymazat
  5. Milá Janko, hlava nám to taky nebere. Natož srdíčko. Přemýšlíme, dumáme, nabízíme pomoc ale nedostává se nám slušného chování. Nevím zdali jsme skvělí prarodiče ale zájem o kontakt s vnoučaty máme, dárky kupujeme.....Toník dokonce u nás rok bydlel, vše je málo a jinak než je představa rodičů. Dnes ráno jsme se shodli s Pepou na tom, že jsou to už takové povahy, nic nezměníme a musíme se smířit a čekat, že vnoučata dospějí a cestu k nám si najdou sami. Jen jestli nám zbývá tolik času. Kdo z nás vlastně ví, kolik času má před sebou?

    OdpovědětVymazat