Proboha, proto !

Nejen mou zásluhou se v práci mezi kolegy roznesla zpráva o mé chuti naučit se (něčemu novému) fotografování a koupi novičkého, drahého Canonu 550D.
Zájem o informace byl nevídaný. Dotazy padaly na moji hlavu i peněženku způsoby až nevybíravými.
Nejvíc mně zaskočil vytřeštěný pohled mého kolegy eN. Jeho dotaz vyletěl z jeho útrob přes mračící se oboč,í razancí střely. Vlastně se musel při vyštěknutí dotazu v předklonu sedící, přidržovat vlastní židle. Obouručmo. "Prrroboha, prrrrooooč ?" letělo vzduchem přímo do oblasti kde si hoví moje srdce.
Kdyby tento nebo podobný bolavý pokřik směrující někam tam hluboko do mých citů zazněl někdy dřív, stalo by se, že moje kolena by Hurvínkovsky zdřevěněla, pumpa by pumpovala rudou krev někam až do krku a její teplo se dál rozlilo do tváří, oči slzami kulaté, by se provinile zaleskly a chvějící se rty by načisto zapoměly odpověď.
Jenže dávno jsem považována za statnou holku co si se vším poradí. A když Vám několikrát za den někdo připomene, že s vašim fortelem unesete všechno, klidně se stane, že nemá k pravdě daleko.
Čapla jsem tu otázku pomyslně za prdel a pravím : " A proč kouříš ?" zněla mnou studená sprcha. Ono, když si jeden vypaluje zobák minimálně dvacítkou denně a přidá si pár piv cestou z práce domů, může se stát, že má nejen drzé otázky ale i chybějící obnos na pořádný foťák.
No já jsem odjakživa něco málo vyráběla. Kuchtila a dokonce se můžu s klidným svědomím prohlásit dortopečkou, vyšívačkou a malérečkou. Nebo jen tak zútulňovačkou domova.
A když přidám stav, kterým si procházím díky své nedlouho vykonávané práci, vlastně jak fotografování tak blogování nutně potřebuji i proto, že pokaždé když se probudím tak slastně nepomýšlím na snídani a sluncem provoněný den ale na úplně jiné věci. Okamžitě kontroluji stav ve kterém se nacházím...jestli je ráno nebo večer ?. ...jestli jsem už byla nebo mám jít do práce ?. ...kolikrát ještě před volnem?.. ..nezaspala jsem ??????....co je za den? ....atd. Já vlastně po každém probuzení musím zjistit, kdo vlastně jsem. A hlavně co bylo včera, před týdnem....?
A tak jsem začla psát blog. A fotit.
Abych se mohla a měla kam ohlédnout. Abych si připoměla, že ať se děje co se děje, můj život je nejbezpečnější místo na světě.
Takže eN, možná právě proboha nebo proto :o)

P.S. tuhle přátelskou a vtipnou fotografii vytvořila pani Eva Pilarová. Je na ní můj bratr a jeho letitý přítel a kolega. Tedy v obráceném gardu. Eva myslím, začala fotografovat ve zralejším věku, možná podstatně zralejším než je ten můj lehce se zakulacující, prostě ač "stará", nedám se :o)