Včera večer ...a přesto, že už jsem klimbala v křesle přišel Pepa...s neodolatelným úsměvem mi podal ruku a vyzval mě ..."pojď se mnou!"...a já šla ...trošku jako mátoha...jenže ten pohled z otevřeného okna v jeho pracovně vyloudil úsměv i na mé tváři...a bylo po únavě...nabitou baterii vkládám do foťáku ...šmátrám po prázdné kartě a pokouším se nafotit tu krásu....západ slunce na Pražském sídlišti :o)
... a já si uvědomila, že to co cítím ....není jen smíření... i když s ním souzním ...našla jsem ve svém srdci ...prázdné místo....nedostatek....chybějící díl mého já...bolest a stud jménem závist....moc mi chybíš maminko...MOJE
Jak já ti rozumím...
OdpovědětVymazatMaminka by mi taky moc chyběla.Západ je krásný, taky jsme tu včera měli nádherné červánky.
OdpovědětVymazatNaprosto Ťa chápem....viem....bože, čo já by som dala za to, aby moja mama sa dožila svojich už teraz dospelých vnúčat a aj pravnúčika.....mala by veľkú radosť, viem to....a je mi ľúto.... a závidím....
OdpovědětVymazatjá zas závidím všem, majícím ještě tátu..už 15 let ho nemám:-(
OdpovědětVymazatRozumím Ti. Mně takhle chybí tatínek..už 14 let. Opatruj se.
OdpovědětVymazatAranelko, já si až jak mi stárnou děti i rodiče, a navíc je mám daleko a vidíme se málo a občas už přijde nějaký ten zdravotní problém víc a víc uvědomuju, co pro mne vlastně znamenají (strašně moc).
OdpovědětVymazatNádherný západ a ještě krásnější srdcové fotky.