Navždy spolu

 

Otázky o tom co s námi ..potom..jsme začali řešit na podzim. 

Umřel totiž náš švagr Tonda. Všichni pozůstalí jsme byli skálopevně přesvědčeni, že rodinná hrobka, kterou kdysi dávno pronajala naše Maruška je naše. Tedy hrob, který samozřejmě není možné vlastnit ale pronajímat...že je prostě na jméno Marušky. 

Jenže ve stejný čas umřel  i někdo z jiné rodiny. Nám příbuzensky hodně vzdálené. Věděli jsme, že před lety si nechali uložit urnu své maminky do tenkrát "našeho" hrobu ale netušili jsme další skutečnosti. Maruška zřejmě již pod vlivem své nemoci, přepsala pronájem hrobky na ony vzdálené příbuzné....prý se o hrob budou starat, že je už stará nemocná ..... A hrob tedy najednou nebyl náš.  A, že švagrovou...která najednou neměla tím pádem kam svého nebožtíka uložit ...to málem kleplo, to nemusím barvit. Prostě v dnešní době se dějí věci...to nejen rozum zůstává stát. 

Tato skutečnost měla vliv i na naši domácnost. Vysedávali jsme s Pepou a tuatam přemítali o našich představách. Co s námi.

Ono, že naše tělá zredukují do dvou krabic, takový skutek je daný zákonem. O tom žádná. Jenže co s ním ...popelem. 

Švagrová vyřešila svoje dilema svérazně. Vytvořila totiž doma v předsíni jakýsi oltář a tam urnu uložila, vyzdobila. A tak má každý,  kdo přichází i odchází možnost  se s  Tondou pozdravit. 

Hm pěkný, jenže si říkám,  co s tebou Tondo až nebude švagrová Vé? kdo tě bude chtít jako vítací bednu? Nepřenesla švagrová tento problém na někoho jiného...dalšího pozůstalého? 

I to byl moment, který nás prinutil o věci uvažovat trochu vážněji. Pokusit se vzít i naši smrt jako součást jen a jen našich životů a nic  nenechávat  na chudácích pozůstalých.

Pepa měl od začátku jasnou představu o uložení své urny.... do hrobu. Měl jen jedno dilema, na jaký hřbitov? 

To moje svobodumyslná povaha se projevila i zde. Přemýtala jsem o rozptýlení. Na louce, v lese, do vody, do moře....je to těžké, protože míst, které mám ráda je tolik. Navíc, pocházím ze Slovenska a uložit mě tam by jistě nebyl problém, problém by byl, že by asi se mnou nejel Pepa. Nesdílí se mnou vztah ke hřbitovu pod Martinskými hoľami.

A tak jsme se jednoho podzimního dne, kolem dušiček,  vypravili na náš hřbitov. Společnost povětšině veselá, páč v našem okolí žije hodně světských..to se odráží i na hřbitově. Má zde hrob ředitelka cirkusu, provazolezec, několik artistů ....všechny jejich hrobky černé s velkou fotografií přes celý kámen. Při asi třetím jsme nevhodně vyprskli smíchy...a malé místečko v koutě HočoPočo hřbitova vybrali. Pronájem na 10 let již uhrazen.

Další zamyšlení, nad tím jak se rozloučit, přišlo s nedávným pohřbem našeho souseda. 

Pepa pořídil za všechny nájemníky veliký věnec a bylp ho třeba předat do smuteční místnosti, zezadu. Doprovázela jsem ho, otevírala dveře a přidržovala,  když bylo třeba. A přišel šok. U rampy zezadu stál kontejner. Byl téměř plný nových věnců. Má to logiku já vím. No asi jsem skrblík ale přišlo mi to hodně ...vyhození peněz. Asi ano. Protože kytky a věnce  zdobili okolí rakve tak  ...bratru 20 minut. A hned šup do kontejneru.

Ještě jedna věc mě zarazila. Rozlučkový obřad. Přišla úplně cizí paní, která z pozůstalým neměla nic společného, nikdy se s ním nesetkala, neznala ho. A tá paní se ...jak ji to tlusté břicho nasoukané v saku umožnilo...uklonila a pronesla směrem k nám ...ať se během reprodukované hudby každý sám v sobě rozloučí  s pozůstalým.

A už při prvním šlágru Petra Spáleného "Až mi andělé" ... jede v hlavě, že tohle nechci. Uznávám rituál rozloučení. To ano.  I já mám potřebu projevit úctu účastí na pohřbu. Jenže já to pro sebe nechci. Takhle ne.

A kdo ještě vydržel tuto pro někoho morbidní úvahu, tak vydržte do konce. Bude veselý. 

Vzpoměla jsem si totiž na jeden americký film "P.S. Miluji tě"....

No jo no...taky jsem si říkala, když jsem viděla tu ocvokovanou bednu a na tom opravdu netrvám. Netrvám vůbec aby se zůčastňovali rozlučky mé sežehnuté ostatky. Stačí svíce a kytička.

Ale představa, že se rozloučí pozůstalí v prostředí příjemné hospůdky se zatemněnými okny, že každý kdo mě nebo Pepu zná...má možnost říct, to co je pro něj důležité, co by rádi.... že všichni kdo dobrovolně přijdou se vzájemně pak pobaví, popovídají...protože život zaplaťpánbůh pro ostatní jde dál ...to mi přijde najednou ne jako kýč ale jako rozumné rozhodnutí. 

Já to tak chci, tak si to dokážu představit. A za oněh 35tis., by to mohl být  docela pěkný mejdan :oD

No a nyní, kdy máme s Pepou vše vymyšlené, můžeme v klidu užívat života a radovat se z něj :o)